Začarovaný kruh... - Nepříjemný, ale i tak milý

Blížila se doba Tařina školního trestu. Momentálně seděla ve společenské místnosti. Chvíli se skvěle bavila s Dracem, ale ten potom z ničeho nic zmizel a Tara ani netušila kam. Rozhodla se, že si tedy ještě před odchodem napíše nějaký ten úkol, co dnes dostali a kdo ví, možná schválně přijde později.

Značnou chvíli se zabývala domácími úkoly, a pak jí došlo, že by přeci jen měla přijít včas. Na to už ale bylo pozdě.

„Sakra!“ vyjekla naštvaně, vyskočila z křesla a začala se zuřivě balit. S plnou náručí učebnic rychle vletěla do svého pokoje, hodila je na postel a utíkala směrem ke Snapeově kabinetu. Jediné štěstí bylo, že profesorův kabinet nebyl od Zmijozelské společenské místnosti nijak daleko, takže tam stihla doběhnout během minuty.

Celá zadýchaná zaklepala na dveře a po vyzvání vstoupila.

„Jdete pozdě!“ pronesl ledově Snape bez toho, aby zvedl oči od pergamenů, které zrovna pročítal.

„Já vím,“ odvětila spěšně. „Co mám tedy dělat?“ zeptala se na trest, který ji bude v následujících několika minutách otravovat.

Porozhlédla se po místnosti. Nevnímala, že toto místo působí dost ponuře a značně depresivně, hledala někoho dalšího. Pak si jich všimla. Potter s Weasleym seděli u malého stolku v rohu místnosti a třídili cosi, co vypadalo jako přísady do lektvarů.

„Tady máte hadr…“ pokynul rukou na nevzhledný kus látky na jeho stole. Stále se díval do pergamenů. „Utřete prach v mé knihovně – pořádně!“ chladně dokončil.

Tara se podívala na celou jednou stěnu zaplněnou knihami, na nichž se už značnou chvíli kupily vrstvy prachu.

„No super,“ tiše si povzdechla, vzala odporně vyhlížející hadr – příště si radši vezme vlastní – a dala se do úklidu.

Po několika minutách otravného oprašování jí tato práce začala značně obtěžovat. Podívala se na Harryho, který se tvářil stejně protivně a co chvíli provrtával Snapea zlostným pohledem. Victoria několikrát postřehla i pohled, který Potter věnoval jí. Vždy, když se otočil jejím směrem, rychle uhnula zrakem někam jinam.

Zase se začala soustředit na knihovnu a utírání prachu. Brala jednu knihu za druhou a „pečlivě“ je oprašovala. Několikrát se zastavila nad nějakým svazkem, nedalo jí to a musela jím začít listovat. Postupně se jí tato práce začínala zamlouvat. Jelikož stála za zády profesora, místo vykonávání svého trestu si četla v jeho knihách, které ji naprosto nadchly. Našla zde několik svazků o lektvarech, něco o obraně proti černé magii a dokonce i velice zajímavé knihy přímo o černé magii.

„Tak dost!“ zlostně sykl Snape a Tara leknutím upustila knihu, kterou držela v ruce. V rychlosti ji zvedla a otočila se na profesora, který však věnoval svou pozornost zbylým dvěma žákům.

„Říkal jsem žádné šeptání!“ štěkl po nich Snape a zase sklonil hlavu k pergamenům.

Taře se okamžitě ulevilo. Byla velice ráda, že si Snape nevšimnul, že místo uklízení si tu čte. Na chvíli zase začala poctivě uklízet, ale dlouho jí to nevydrželo.

„Páni!“ neudržela se a údivem vydechla, když spatřila nápis na jedné knize.

Profesor se okamžitě otočil Victoriiným směrem, stejně jako zbylí dva přítomní.

„Co to má znamenat?“ vztekle křikl Snape, ale Tara byla jako ve snách. Vždycky si přála přečíst tuto knihu, ale v době kdy žila, neměla šanci ji sehnat.

„Já… promiňte, ale zaujala mě tato kniha,“ provinile se podívala na profesora a tiskla knihu v rukou.

„To jsem si všimnul a nebyla jediná, nemám pravdu?“ ledově narážel na fakt, že Tara místo úklidu slídila Snapeovi v knihovně.

„Já… víte… pardon,“ vykoktala ze sebe a zase upřela svůj zrak na knihu lektvarů, největší a nejúžasnější svazek týkající se tohoto oboru. Věděla, že zde najde všechno o lektvarech a tím je myšleno skutečně úplně vše. Nikdy už ji ale neměla možnost přečíst, ani držet v rukou.

Snape ještě na chvíli sklonil hlavu k hromádce pergamenů, pak vstal, pronesl něco ve smyslu, že se za chvíli vrátí a ať se ani neopovažují odejít a zmizel ve dveřích. Tara po profesorovi jen vrhla zlostným pohledem a v duchu mu nadávala, jak ji tady může nechat samotnou s Potterem a Weasleym. Rychle sklonila zrak zpět ke knize lektvarů a dělala, jako by tam byla sama.

„Ehm… ty jsi tu nová, co?“ nejistě se zeptal Harry.

„Jo,“ stroze odvětila a věnovala mu protivný pohled.

„To jsi tu teprve jeden den a už jsi dostala od Snapea trest?“ trochu netaktně poznamenal Weasley.

„Vidíš, ne?“ sykla po něm Tara. „Pokud vím, tak vy dva jste tady v tomhle školním roce taky první den, nemám pravdu?“ vztekle mu oplatila stejnou notou.

„Hm… zmijozelská,“ tiše šeptl Weasley.

„Jak se jmenuješ?“ pokoušel se Harry zachránit situaci a vyplnit to nenadálé ticho, které tolik připomínalo mlčení v přítomnosti profesora Snapea.

Tara se na něj jen zlostně podívala, ale nakonec odpověděla: „Victoria Lowryová.“

„Já jsem Harry…“ nedokončil své představování.

„Potter, já vím!“ skočila mu Tara do řeči a vyslovila jeho jméno značně odměřeně.

„A já se jmenuju Ron Weasley,“ začal se představovat poslední přítomný, aniž by o to někdo vůbec stál.

V tu chvíli vešel do kabinetu Snape a nastalo další hrobové ticho. Tara jen znuděně zaklapla knihu, vrátila ji do regálu a pokračovala v úklidu. Jenže na Snapeovi bylo vidět, že nemá náladu na „návštěvu“.
„Myslím, že to už stačí. Vy dva to doděláte v sobotu, a pak můžete douklízet ten prach v knihovně,“ ledově podotkl směrem k Harrymu a Ronovi.

„Ale…“ namítla Victoria. Byla by ochotna přijmout další trest utírání prachu jen za to, aby si mohla dál číst knihy z jeho knihovny.

„Nějaký problém?“ věnoval jí nepříjemný pohled.

„Ne,“ suše odpověděla.

„Tak už běžte!“ štěkl profesor a po těchto slovech všichni tři zamířili k východu.

„Vy ne, slečno Lowryová!“ zastavil ji těsně přede dveřmi. Harry s Ronem se raději neotáčeli a rychle utíkali co nejdál od tohoto kabinetu.

„Pojďte sem a zavřete dveře.“

Tara učinila jak jí nakázal a přistoupila zpět k jeho stolu. Snape beze slov vstal ze židle, sáhl do knihovny, vytáhl knihu lektvarů, kterou Victoria tolik obdivovala a podal jí ji se slovy: „Budu ji chtít zpět a naprosto v pořádku.“

Tara nevycházela z údivu, ale byla šťastná a vděčná. Vzala si od profesora knihu, poděkovala mu, věnovala mu jeden z nejvlídnějších úsměvů a nadšená odešla.

Procházela chodbou a měla takovou radost, že jen ztěží potlačovala nutkání vesele si u toho poskakovat. Nakonec se však ovládla, ještě by ji někdo viděl, jak tady hopsá. Klidným krokem zamířila do společenské místnosti a těsně před vchodem si uvědomila, že tam bude hodně studentů a tudíž by neměla soukromí. Každý taky nemusí vědět, co si čte. Svůj pokoj odvrhla hned na začátku. Představa, že by trávila víc času, než je nutné, se svými spolubydlícími, ji dokonale odradila.

Pokračovala tedy po schodech nahoru do Vstupní síně. Přemýšlela, kam by mohla zalézt a kde by měla klid. Pak si vzpomněla na slova profesora Snapea, když jí ukazoval, co kde je. Říkal něco o knihovně, což je ideální místo pro čtení knih. Vydala se tedy tím směrem, o němž si myslela, že vede přímo ke knihovně. Posléze však zjistila, že se v hradě ještě zdaleka tak dobře nevyzná, jak se původně domnívala.

„Sakra,“ tiše zaklela a porozhlédla se po temné chodbě. Nemohlo jí přijít do hlavy, jak se mohla ztratit.

„Co tu chceš!“ ozval se jí za zády známý hlas.

Otočila se a věnovala příchozímu milý úsměv: „Ahoj Draco.“

„To jsi ty?“

„Přesně tak.“

„Co pohledáváš tak pozdě v téhle části hradu?“ podezíravě se jí zeptal.

„A co tu děláš ty?“ spiklenecky na něj mrkla. Draco mlčel. Očividně nevěděl, co říct. „Hledám knihovnu,“ odpověděla zpětně na jeho otázku.

„Tak tu jsi přešla o několik pater,“ vesele nadhodil.

„Jo, to jsem taky postřehla.“

„Pojď se mnou, zavedu tě tam!“ vyzval ji Draco, instinktivně ji chytil za paži, ale hned zase ucukl. Trochu nervózně sebou ošil a sklopil zrak k zemi. Taru jeho reakce taky překvapila a jen cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Ještě že na chodbě byla tma, nešlo vidět, jak zrudla.

Začnou chvíli nehybně stáli a navzájem na sebe hleděli, až se nakonec Malfoy probral, otočil se a zamířil ke schodišti. Victoria jej následovala a nemohla vyhnat z hlavy myšlenku, že Draco vůbec není k zahození.

,Tak dost!´okřikla se v duchu. ,Vždyť by mohl být mým otcem… teda, ehm, jako starší… v mé realitě,´ konstatovala, ale nebyla si tím ani zdaleka jistá.

„Co potřebuješ v knihovně?“ nezávazně se zeptal Malfoy. Ticho, které mezi nimi přetrvávalo ho dost znervózňovalo.

„Cože? Jo, jen jsem si chtěla v klidu číst jednu knihu.“

„Aha… a jakou?“

Tara nevěděla, jestli mu může říct o knize, kterou jí půjčil Snape. „Jednu, co mi půjčil profesor Snape.“

„Hm…“ tiše odvětil Draco a stále pokračoval po schodech dolů. „Tak tady je knihovna, ale obávám se, že už je zavřená,“ pronesl, když dorazili na místo.

„Škoda… Ehm, díky za pomoc.“

„Není zač.“

Zase jen tak stáli na chodbě a koukali se jeden druhému do očí. Tara měla pocit, jako by Dracovy oči byly magnetem a zdálo se, že to samé pociťuje i on.

„No, když je knihovna zavřená, tak asi půjdu do kolejní místnosti,“ jen tak nadhodila Tara, poprvé před Dracem nevěděla, co říkat. Cítila se značně vykolejená a byla si jistá, že všechno, co řekne jsou naprosté hovadiny a bezduché žvatlání.

„Doprovodím tě,“ Draco vypadal, že jej trápí ten samý problém.

„To je skvělé!“ vydechla a pokusila se o úsměv.

Tentokrát se pohnuli z místa mnohem dřív, konečně si odpustili ty zdlouhavé pohledy.

Ve společenské místnosti bylo dost živo. Většina studentů se ještě nevyrovnala s faktem, že už začala škola a místo učení a psaní úkolů se bavili naprosto rozdílným způsobem. Tara s Dracem se připojili k větší skupince jejich spolužáků, kteří se o čemsi dohadovali.

Tara se buď koukala do země nebo se bavila s nějakým svým spolužákem. Pořád však cítila Dracův pohled, který ji doslova probodával a dostával se jí až pod kůži. Pokaždé, když se odvážila a pohlédla na něj, uhnul zrakem někam pryč.

Po několika takto strávených minutách, kdy jediné, co vnímala, byl Dracův pohled na své osobě, se rozhodla, že raději půjde do svého pokoje. Rozloučila se a ještě než zašla, věnovala Dracovi vřelý úsměv.